Den čtrnáctý - druhý den v Table mountain national parku

Budíček jsem si udělal už v pět ráno, abych si mohl vychutnal ranní úsvit. Do šesti jsem seděl na skále nad chajdou sám, po šesté se ke mne přidal Anwar. Společně jsme vyfotili pár obrázků úsvitu, ale bohužel slunce vycházelo za kopcem, tak nebylo možné spatřit sunrising :(

Anwar šel před sedmou hodinou znovu spát a já se na ten kopec naštval a rozhodl se že si ho prohlídnu zblízka. Přidal se ke mně ještě Chalid a vyrazili jsme. Zvolil jsem cestu nad druhou chajdou, kde se zdál kopec nejvyšší. Byla to hodně náročná cesta.

Spousta křovisek a suchých klacků mezi kameny, takže jediná možnost byla skákat z kamene na kámen. Moje noha ještě pořád není uplně v pořádku a můžu jen chodit. Skákal jsem hodně opatrně a zásadně dopadal na levačku, která je v pořádku. Kamaráda jsem musel upozorňovat aby se moc rukama o kameny neopíral, že nevíme kde a jak žijou místní hadi. On totiž lezl nahoru po čtyřech. Oběma nám bylo jasné že touhle cestou zpátky to nebude žádná sranda. Když jsme vylezli nahoru, tak jsme na zpáteční cestu zapoměli. Otevřel se výhled do širokého okolí, včetně starého majáku.

 Vítr na tom místě foukal tak moc, že bylo lepší sedět a musel jsem si přitáhnout kšiltovku napevno, až jsem pak měl otlaky na kebuly. Když jsme chtěli použít dalekohled tak bylo zapotřebí po vojensku zalehnout. I tak se těžko udržoval v klidu.

 Cestu zpátky jsem se pokusil hledat tak aby jsme dorazili k chajdě zezhora. Díky tomu se nám povedlo najít místo, ze kterého bylo možné vyfotit oba oceány na jednu fotku. Vlevo je vidět Antantik a v pravo Indický.

 Museli jsme jít přes náročná suchá křoviska do kterých jsme zapadali až po kolena. Mám pěkně podrápané nohy.

 Ale po překročení tohoto úseku na nás vykoukla klasická pěšína klikatící se skalnatým kopcem, která vedla až k chatě.

 Cestou jsem udělal fotečku naší chajdy z ptačí perspektivy.

 Po příchodu do chajdy jsem si dal ještě jednu snídani ke které vstal i zbytek chajdy. Dojídal se včerejší braaj.

Po snídani poklidit chajdu, odnést všechno na silnici pod chajdu aaaaaaaaaa........ voni si sedli na zem a čekali na auto. Ptal jsem se co se děje a prej pro nás přijede auto a pojedem dom..... Za jak dlouho? Tak za dvě hoďky. Ok, kdo jde těch posledních pár kiláků k majáku?.... Anwar tak smutně vstal a vyrazil se mnou :)
Cesta nebyla moc dlouhá, po silnici pod maják tak dva kiláky

a pak kilák do opravdu prudkého kopce ke starému majáku. Cestou bylo zapotřebí si občas sednout a odpočívat. Tenhle den je vedro opravdu vražedný a jak se tak hezky člověk potí a pak vyleze na ten studenej vítr co tu fouká, tak by opravdu zmrzl.

 Nahoře jsme zjistili že se dá jít ještě víc na jih,

 tak jsme hledali cestu. Našli jsme a ihned se tam vydali. Úplně na konci mysu je nový maják a na ten se opravdu dostat nedá :( ale byli jsme hodně blízko a ještě jsem přelezl zídku a šel kam až to šlo. Po zdolání nejjižnějšího bodu kterého může turista dosáhnout jsme spokojeně slezli na parkoviště a trpělivě v sedě čekali na odvoz.

 Domu jsme dorazili po druhé hodině a přivítali se s novým přírůstkem do naší mezinárodní rodiny. Daniel je z Kolumbie a mluví španělsky a anglicky neumí prakticky vůbec. Mohamed s Fahmidou byly na svatbě někoho z rodiny a vrátili se asi na čtvrtou. K večeři bylo kuřátko na hodně ostrý způsob a zvolil jsem k tomu brambory. Mňam. Večer jsem dával dohromady fotky z výletu a tenhle deníček. První zápis který jsem opravdu prokládal fotkama. Prvních dvanáct dnů proložím příležitostně. To vkládání je horor a zabírá to hodně času. Spát jsem šel asi ve dvanáct.