Den 70 - Neděle 30.5 Robben Island

Ráno jsem vstával v osm, protože jsem ještě musel do města vytisknout si vstupenku, která mne přišla mailem. To vstávání mi pořád nejde. A to zítra vstávám v půl páté, protože mne vyzvednou v 5:20 u baráku a jede se na žraloky :) už se těšíííím.
No prostě jsem se vykopal z pelechu patnáct minut po osmé, udělal si snídani (skoro se to nedá jíst když to nedělá Fahmída) a po snídani vyrazil do města. Ve městě vytisknul vstupenku v internetové kavárně a přesunul se do Waterfront, kde začíná výlet na Robben Island. Nalodil se na loď a už si jen užíval výlet.
  Po té procházce do města a do Waterfront jsem  byl docela rád že sedím. Nějak nejsem ve formě a bolí mě hned nohy. Ta procházka mohla být tak 8-10km. Včera Lion's head tipuji tak na 30km.
  Lodí jsme se přesunuly na ostrov a cestou byl úžasný výhled na Cape Town, Stolovou horu, Lion's head, Signal hill a fotbalový stadion. Na lodi to pěkně foukalo a tak i přesto že byl nádherný a slunečný den, byla zima. Na ostrově už zase stačilo tričko. To je vůbec docela sranda. Stačilo mi tričko v zimním období a ještě navíc tu píšu, jako kdyby to bylo překvapení, že v zimě si musím vzít bundu :)

  Na lodi jsem se seznámil s Amíkem Nickem, se kterým jsme celou cestu slušně kecali o všem možném. Je to vůbec hodně zajímavé jak to ve světě chodí. Člověk vyrazí na výlet na který nikdo z kamarádů a ani známých nechce jít a pak tam hned na začátku potká člověka se kterým si dokáže užít a povídat celou dobu výletu. Začínám chápat lidi, co se jednoho dne seberou, zmizí na druhý konec světa a půl roku cestujou naprosto sami a přátele nacházejí na cestě.
  Na ostrově jsme měli přistavený autobus a čekala nás cesta po oválném dva na tři kilometry rozsáhlém ostrově. Během cesty řidič zastavoval u každé zajímavosti a průvodce moc pěkně popisoval věci. Nutno říct, že všichni co na ostrově pracují jako průvodci jsou bývalý vězni. Taky je dobré zmínit, že díky tlaku okolních států, byl tento ostrov jediným vzdělávacím místem pro nebílé v Africe. Tak se stalo že po pádu apartheidu se z Robben Islandu vynořili vzdělaní černoši, kterých bylo v zemi hodně pomálu a to jen díky tomu že ze země utekli do zahraničí, udělali si školu a po pádu apartheidu se vrátili.
  Náš průvodce mluvil naprosto zřetelnou angličtinou, pomalu, srozumitelně a používal standardní slova. Byl jsem až překvapený jak krásně mu bylo rozumět. Jeho vyprávění zaujalo každého už jen proto, že do vyprávění zapojil půlku autobusu. Postupně zjišťoval kdo je z jaké země a pak o té zemi vyprávěl nějaké příběhy spojené s historií JAR. Sem tam přihodil nějaký ftip, jako třeba že Holanďani nejen že si dávají sýr k snídani, obědu a večeři, ale i devět měsíců potom, co poprvé zakotvili v JAR, a to bez žen, se narodil první barevný člověk :))). Ať už vyprávěl o čemkoliv, vždycky se přesně obracel na lidi z různých zemí a na vliv její země na daný příběh. Když třeba vyprávělo přírodě na ostrově, zmínil že ostrov byl dřív naprosto bez dřevin. Pak se dovezli stromy z Austrálie. Otočil se na dámu z Austrálie: "nejsou to pouze muži v Austrálii, kteří jsou známí svým nadměrným pitím, ale i dřeviny, které od Vás pocházejí. Ty dřeviny co sem byly dovezeny, vypili všechnu spodní vodu a už dlouho tu není sladká voda a musí se dovážet. Určitě se mi chcete zeptat proč jsme stromy nevykáceli. Kdyby jste věděli že tu díky stromům žije nepřeberné množství různého ptactva, pochopili by jste, že něco tak unikátního prostě zničit nemůžeme." Pak ještě vyprávěl o tom jak si sem paničky dozorců přivezli kočky a jak se brutálně přemnožily a začaly likvidovat ptactvo. A opět se zmínil ž naprosto chápe otázku proč je nevyhubili. To se obrátil na Francouze, že za to můžou paničky z Francie, které založili Greenpeace :). Pak ještě poukázal na přemnožené králíky z Austrálie a jelo se dál.
Další veselá zastávka byla u kanónu sestrojenému k obraně  Cape Townu během druhé světové války. Bylo nutné ho sestrojit k obraně a dokončen byl v roce 1947, takže z něj nikdy nikdo nestřílel :)). Na to konto nám řekl jedno jihoafrické pořekadlo: "v Anglii mají hodiny, my máme čas". Prostě veselý chlapík. Když jsem viděl co tam kluci prožili, tak bych asi taky byl veselý chlapík, že jsem to přežil.

Byl tam lom, kde museli od rána do večera rozbíjet kameny, nosit je z jedné hromady na druhou a zase zpět, jen aby něco dělali. Kameny štípali bez ochrany obličeje a tak tam spousta spoluvězňů přišla o zrak. Zranění byla na denním pořádku a ti co tam byli dost dlouho a přežili a zrak mají, mají problém s ostrým světlem. Tuhle část jsem nepochopil úplně, ale říkal že nikdo nesmí fotit Nelsona Mandelu s bleskem, protože má v obličeji odštěpky kamenů. Obrátil se na jednoho z výpravy, který o sobě prozradil že je doktor a říkal že on by to určitě dokázal vysvětlit proč to tak je.

 
Když jsme dojeli zase zpátky k vězení, které je hned u přístavu, předal nás kolegovi na prohlídku vězení. Kolega už nemluvil tak krásně a čistě, tak už jsem nerozuměl úplně všemu.
  Vězni byli rozděleni do skupin A,B,C,D s tím že každý nově příchozí byl automaticky ve skupině D a za dobré chování se mohl dostat až do skupiny A, která měla hodně výhod, včetně návštěv a lepšího jídla a knihovny bez politických článků a informacích. V těch velkých místnostech spalo až 40 vězňů na té podložce co tam je na zemi. Až hodně později dostali postele. Ta malá cela je cela Nelsona Mandeli.

Musel jsem si vyfotit loď zezadu

No a tohle jsme viděli když jsme přistáli ve Waterfront











Domu zase pěšky, je to slušná hoďka svižné chůze a měl jsem pro dnešek dost. Večeře, napsat deníček a je čtvrt na deset, nejvyšší čas zalehnout abych zítra vstal v půl páté.